Už z hrdého názvu Corte, které v sobě zrcadlí samotné jméno ostrova Korsika je jasně patrné, že se nejedná o jen tak obyčejné město. A je tomu opravdu tak, protože Corte je jedním z největších vnitrozemských měst Korsiky a leží v samotném srdci – středu ostrova obehnáno mohutnými žulovými masivy hor. Corte sice není tak populárním a lidnatým letoviskem jako přístavní Ajjacio nebo Bastia, ale i tak se na jeho prohlídku vydávají spousty turistů alespoň na jednodenní výlety. A pro místní obyvatele si Corte stále drží morální status hlavního města a historického centra.
Pascal Paoli – největší osobnost Korsiky
S tváří už přes dvě stě let mrtvého revolucionáře Pascala Paoliho (jinak také Pasquala Paoli, * 6. dubna 1725 Morosaglia – 5. února 1807 Londýn) se na Korsice setkáte asi tak stejně často jako s vlajkou Korsiky černochem s bílým šátkem uvázaným kolem hlavy. Obě dvě tyto postavy zde jsou skutečně na každém rohu. Jedná se totiž o dvě tváře, dva symboly Korsiky. 
Tento článek ale pojednává pouze o Pascalu Paolim, který toho pro Korsiku udělal víc než kdokoliv jiný. Kdyby se našlo ještě pár takto chytrých a zapálených nacionalistů, možná by Korsika byla dnes samostatným státem.
Pascal Paoli se narodil do velmi významné Korsické rodiny, jeho otec Chacinto Paoli totiž byl prvním ministrem během krátkého trvání korsického království za panování krále Theodora I. Když mladý Pascal vyrostl, sloužil v korsické gardě neapolského království a to až do svých 29 let. Po té se jako svobodník vrátil v roce 1755 domů Korsiku a stal velitelem korsických vlastenců, kteří bojovali proti janovským. Korsika v této době totiž patřila Janovské republice. Tento boj byl úspěšný a postupně se podařilo Janovany vytlačit jen do úzkého pásu na pobřeží. V té době se Pascal Paoli stal prakticky vládcem Korsiky. Chtěl však vládnout demokraticky a pro blaho svého lidu a tak spolu s právníkem Carlem Buonapartem (pozdější otec Napoleona) vypracovali v Corte vůbec první demokratickou ústavu v Evropě.
Pokračování článku »
I Korsičané mají vlastní jazyk
Ano je to tak, možná vás to překvapí, ale ostrovany od zbytku Francie odlišuje nejenom jiné kulturní prostředí ale i vlastní jazyk – korsičtina (Corsu). Jedná se o jazyk románský a používá se na Korsice dodnes spolu s francouzštinou, která je jazykem oficiálním. 
V poslední době pod nátlakem turistů i Francouzské vlády sice ustupuje, ale i tak se korsičtina v rodinách původních Korsičanů stále používá. Ostatně podobná situace je i v kolem místního dialektu, kterým se mluví v oblasti Gallury na Sardinii.
Mnoho lingvistů a jazykovědců se tak shoduje, že korsičtina je v mnoha ohledech podobná italštině a částečně také italským dialektům nedalekého Toskánska. Jak už jsme ale napsali, situace kolem korničtiny je dnes velmi tristní a dokonce světová organizace pro kulturní dědictví UNESCO jí označilo za řeč ohroženou zánikem. Situaci totiž komplikují i místní rozdílné dialekty, které se na hornaté a izolované Korsice vytvořily.
|
